V poslední době se pořád objevuje věta, která mě nutí k zamyšlení: „Najdi sám sebe.“
Pokaždé, když na ni narazím, představím si, že chodím tmavou džunglí s baterkou a hledám… samu sebe. Ale vlastně ani nevím, co přesně hledám.
Co to vůbec znamená? Kde se to schovává? Jak poznám, že to, co jsem našla, jsem opravdu já?
Nikdo to pořádně nevysvětlí. Říká se: „Poslouchej své vnitřní já.“ Jenže co když jich mám víc a někdy se ani neshodnou? Tak které z nich je to pravé?
Možná je problém v tom, že spousta z nás nikdy nedostala prostor své „já“ poznat. Vyrůstali jsme, byli vedeni, učeni, jak se chovat, co je správné. A naše vlastní já? To zůstalo někde hluboko. Ani jsme nevěděli, že existuje.
Proto není jednoduché ho najít. A není ani jasný návod, jak na to. Někdy se objeví v tichu meditace, jindy úplně jinak.
Cesta k sobě často začíná tím, že se zastavíme. Podíváme se, kde jsme, a upřímně si odpovíme: jsem spokojená? Baví mě moje práce? Jsou lidé kolem mě ti praví? Funguje můj vztah?
Pokud ano, už jsme blíž, než si myslíme.
Pokud ne, pak je ta nespokojenost signál, že něco není v pořádku. Možná je čas zpomalit, nadechnout se a zamyslet se.
Co mi vadí? Co mě naplňuje? Co mi bere energii a co mi ji dává?
Hledání sebe není o hotové odpovědi. Je to proces. Postupné poznávání. Dovolit si být k sobě upřímná. Dovolit si dělat věci tak, abych byla spokojená. Ne na úkor druhých, ale tak, abych začala vnímat sama sebe.
A právě tehdy se potkáme se svým „já“.