Prázdniny jsem trávila úplně jinak než většina ostatních dětí. Neměla jsem tolik volného času, protože jsem pomáhala babičce. Přesto jsem se snažila najít si způsob, jak si vydělat nějaké peníze na další školní rok.
Ty první jsem ale vydělala úplnou náhodou. Mohlo mi být tak osm let. Babička pracovala v poli, kde se vázal len. Nejdřív se svazoval do snopů a z nich se pak stavěly takové „panáky“. Jedno odpoledne jsme já, bráška a sestřenice šli do pole a hráli si na práci. Vázali jsme a stavěli panáky. Brala jsem to jako zábavu a hrozně mě to bavilo. A postavili jsme toho docela hodně.
Druhý den babička přišla z práce a říkala, že nás má někdo pozdravovat a posílá nám peníze. Bráška dostal tři rubly a já celých pět. To byly moje první vydělané peníze, na které si pamatuju dodnes.
Když jsem byla starší, chodila jsem do lesa sbírat jahody, borůvky nebo lišky, které jsme potom prodávali. Docela jsem si tím přivydělávala a začátek školního roku byl hned o něco jednodušší.
Další zkušenost, na kterou nikdy nezapomenu, byla brigáda v kravíně.
Každé ráno jsem vstávala ještě před pátou. Kravín nebyl daleko, takže jsem jezdila na kole. Jenže rána bývala často zahalená hustou mlhou.
A právě ta mlha ve mně vyvolávala strach.
Někdy byla tak hustá, že jsem neviděla vůbec nic. Jela jsem sama a hlavou mi běhaly různé představy. Že se někde objeví vlk. Nebo že se utrhne nějaké zvíře a vyběhne proti mně.
Možná to byla jen fantazie. Ale v tu chvíli působila až příliš skutečně.
A tak jsem začala zpívat.
Zpívala jsem nahlas, co to šlo. Tak, že mě bylo slyšet po celé vesnici. Lidé mi pak říkali: „Dneska ráno jsme tě zase slyšeli, jak jedeš do práce.“ Kdyby jen věděli, že se tím snažím zahnat strach.
V létě byly krávy přes noc venku, takže jsme je ráno naháněli do kravína, přivazovali, dojili a pak zase pouštěli zpět na pole. Každý den jsem měla na starosti jinou skupinu.
Bylo to náročné. Zapamatovat si, kterou připojit k dojicímu zařízení a kterou ještě ne. Dojičky jim vázaly mašličky, abychom je nespletli.
Jenže jednoho dne jedna z nich mašličku ztratila.
A já jsem si spletla.
A ani se neptejte, co se stalo.
Myslela jsem si, že kráva umí kopnout jen dozadu. Ale to, co předvedla tahle, když se lekla… to jsem viděla poprvé.
Ještě jeden centimetr — a zůstala bych bez obličeje.
V tu chvíli všichni ztuhli.
Málem jsem omdlela.
Byl to jeden z těch zážitků, na které se nezapomíná. A jak se říká — co nás nezabije, to nás posílí.